Úvodní strana / Články / Odkazy
Fotky / Downloadz /

  Zpět do nadřazené sekce Články  

Vytisknout Vytisknout

Jozef Karika

Zásadní otázka

„Nic se už nedá napravit.“

Eric Drawen, Vrána

„Úzkost zjevuje Nic.“

Martin Heidegger

 

Asi každý aspirant magie, tedy vědomého žití, by si měl položit takovouto otázku. Co když se některé věci skutečně nedají už nikdy napravit?

Takových je pravděpodobně hodně. Mám teď na mysli poranění duše. Duševní fluida jsou mnohem jemnější než jakékoliv buňky a přitom už například buňky mozkové nemají regenerační schopnost. Když odumřou, je to navždy.

Tvrdím, že drápy zanechané na duši jsou taktéž věčné. (Přinejmenším z hlediska úseku od narození po smrt.) Nezahojí se časem, jak se všeobecně věří. Časem se na ně úplně nebo částečně zapomene, to ale neznamená, že se vyléčí. Jsou to nikdy se nehojící škrábance Nicoty. Takové škrábance vzniknou vždy, když jsme na jakýkoliv objekt duševně, citově navázáni a tento objekt změní svoji povahu z pozitivní na negativní. To jest, například přestane existovat. Tehdy naše citové vlákna navázána na tento objekt vstoupí spolu s jeho negací do propasti Nicoty. Tvrdím, že většina životních zklamání je ve skutečnosti jejím ochutnáním.

Studium Husserlovy fenomenologie je potřebné, avšak zjednodušeně se dá říci, že hypoteticky mám jistou představu o něčem nebo někom, na kteréžto prožívání jsem citově navázán, přičemž reálný stav neodpovídá mnou představovanému stavu. Objekt se mi v mém vědomí jeví jiným, než je ve skutečnosti. Pokud je citová vazba na tuto iluzi silná, potom v momentě prohlédnutí reality a zákonité negace reálnosti představy dojde k ochutnání Nicoty, které se nazývá zklamáním. Muž zjistí, že v jeho představách ideální manželka ho ve skutečnosti podvádí. Následnou konfrontaci s Nicotou snese těžce, proto musí otupit svoje vědomí, například alkoholem. Bolest vznikající z konfrontace dvou protikladů, Nicoty a vědomí, se dá snížit redukcí jejich rozpornosti. Když se tedy muž „zpije do němoty“, do prázdnoty vědomí, přiblíží se tím k pólu Nicoty a bolest sníží. Příklon k druhému pólu je v kritických situacích o mnoho těžší a dokážou ho realizovat jen ti nejlepší mágové.

Podobný případ nastává také při úmrtí nám blízkého člověka. Bytost, která existovala, najednou neexistuje, byla znegována. V našem vnitřním duševním životě tím vznikne ústí bezedné Propasti. Můžeme samozřejmě konat nekromantické operace, ale asi nikdy se nedozvíme, jestli máme skutečně přístup k říši mrtvých, nebo nám všechny důkazy jejich manifestace poskytuje vlastní nevědomí, aby v rámci pudu sebezáchovy zabránilo trvalému konfrontování subjektu s hroznou Nicotou.

Většina z nás je ve svém životě vystavena minimálně dvěma velkým střetům s Nicotou a to při úmrtích rodičů.

Pokud dopředu nepočítáme s tím, že vztah může každou sekundou náhle skončit a nebudujeme ho s touto myšlenkou, potom v případě jeho opravdového rychlého ukončení budou v naši duši otevřeny brány Nicoty takovou mírou, že se z toho dotyčný člověk už nikdy nevyléčí.

A. Crowley uvedl, že konfrontací s Choronzonem, strážcem Abyssu, byla jeho světská osobnost poznačená po celý zbytek života. Na jeho fotografiích skutečně vidíme muže, který má zážitek střetu s Nicotou vepsaný do tváře nevídanou silou. Nicota má svůj znak, který zde vidíme a ten stejný znak je vidět na tvářích mnohých lidí. Úctu tomu, kdo se navzdory takovému označení nezlomí!

* * *

Co platí o vztazích s rodiči a sourozenci, platí i o milostných vztazích. Náhle, nečekaně a nechtěně ukončený milostný vztah drápe duši asi nejvíc. F. Nietzsche řekl, že síla ducha by měla být testována tím, kolik pravdy dokáže unést. Dodávám, že síla ducha může být testovaná i tím, kolik Nicoty dokáže unést.

Když se nad tím zamyslíme, proč by vlastně rozchody a úmrtí bližních měly být tak zatěžkávajícími zkušenostmi, jakými v reálném živote jsou? Proč se po nich zlomí tolik lidí? Vždyť z racionálního hlediska se v podstatě neděje nic hrozného. Rozchod s jedním člověkem – vždyť jsou jich další stovky. Úmrtí rodiče, řekněme stářím, pokud už na něm nejsme závislí, by taktéž nemělo znamenat žádnou katastrofu, kromě běžného smutku. Když se ale rozhlídneme okolo, zjistíme, že tyto věci katastrofu často znamenají. Zdánlivě iracionální katastrofu.

Na základě pozorovaní a úvahy taktéž tvrdím, že je-li někdo v mladém věku vystaven takovému silnému setkání s Nicotou, má jen dvě možnosti. Buď se postupem času stane mágem,[1] nebo troskou. Nicota má totiž pohlcující charakter a jí vznikající „podtlak“ je nutno vyrovnávat přinejmenším přímo úměrným stupňováním síly vědomí. Když se to nestane, začne Nicota lidskou duši vampirizovat, jako černá díra světlo.

Každý z nás má ve své duši alespoň maličkou černou díru, třeba i jen velikosti špendlíkové hlavičky. Nemusí to mít nic společného se životním štěstím. Člověk může být dokonale šťastný, dosáhnout všech životních cílů, žít s milovanou osobou, ale jestliže duševní černá díra už jednou vznikla, nezanikne až do jeho smrti a je zapotřebí dávat na ni pozor, protože ona bude přinejmenším do té doby aktivní.

Takové černé díry vznikají naší vlastní chybou v následování pravé vůle. Každý odklon z autentického orbitu individuality zplodí větší nebo menší duševní černou díru.

Vzpomínám si, že jako dítě jsem chtěl být katolickým knězem, neboť jsem chápal, že úlohou skutečného kněze by mělo být probouzení duchovního Já v ostatních, asistence při rozzáření jejich vnitřní hvězdy.[2] Jedině gravitace této hvězdy může být protisilou úžasně mocné gravitaci duševních černých děr.

V gnostickém systému O.T.O.A. rozlišujeme univerzum pozitivní – Univerzum A., a univerzum negativní – Univerzum B., nebo tzv. Meon. Je těžké představit si negativní univerzum a naší myslí se to ani nedá, ale připusťme ho jako pracovní hypotézu.[3] Oběma univerzům jsou přiřazené i bytosti, (znovu – spojení „negativní bytost“ je z hlediska běžné analytické filozofie nesmyslné). Negativní bytosti se nazývají meonické. V rámci pracovní hypotézy tedy připusťme i to, že Nicota není neobývaná, ale, vyjádřeno heideggerovským stylem, nebytují v ní jakési „nicotnosti“.

Předpokládám, že duševní černé díry můžou meonickým bytostem sloužit jako komunikační interface. Když analyzujeme jistou melancholii, která se váže k našim kritickým životním zkušenostem, to jak nečekaně se probouzí, s jakou životností a rafinovaností se pohybuje v našem duševním světe, jak náhlými vzpomínkami cílevědomě strhává do sebelítosti a prožívání stavů nicotnosti a marnosti, můžeme dospět k závěru, že je skutečně živá.[4] Domnívám se, že tyto představy jsou ve skutečnosti „oblekem“ meonických entit, které pronikly přes naše duševní černé díry. Intenzitu, s jakou se takové nečekaně vynořené vzpomínky a citové výlevy snaží rozrušovat strukturu pravé vůle jsem postřehl až jako Thelemita, tedy, až když jsem pravou vůli začal vnitřně prožívat a pracovat na jejím objevování. Věřím, že drtivá většina lidí, kteří se o svoji vůli nikdy nezajímali, po celý život ani jen částečně neodhalí, že je těmito bytostmi vnitřně rozežírána, jako jablko červy. Při pohledu zvenku nemusíme najít nic zvláštního, avšak jakmile se podíváme pod slupku zjistíme, že nitro jablka je jedna odporně se hemžící masa červů. Negativní bytosti touží po jsoucnu. Až ve vztahu se jsoucnem nabírá Nicota význam.

Vycházíme-li tedy z toho, že mezi vědomím a Nicotou existuje vzájemný vztah, musíme z toho vyvodit, že stupňováním vědomí, tedy magií, se jako protiváha stupňuje i prožívání Nicoty.[5] V nejexponovanějších životních momentech se člověk utíká k Nicotě. O tom hovoří i filosofie existencialistů. Jako příklad jen velmi zběžně uveďme orgasmus, nebo jakýkoliv jiný explozivní senzuální zážitek. Takové prožívání Nicoty je však jiné, protože na něm participuje láska (resp. by měla).

Všimněme si ale, že myšlenky mají málokdy takovou tendenci odbíhat do minulosti nebo budoucnosti, jako ve chvílích, které by jsme měli nejvíce prožívat zaměřením se na přítomnost. Každý, kdo byl zamilovaný, to velmi dobře zná.

Mezi stupňováním síly vědomí a Nicotou je tedy souvislost, o čemž se přesvědčil i Nietzsche[6], který s velkou pravděpodobností neuspěl právě v přechodu přes Abyss. Jeho známé objetí koně těsně před zhroucením je až dojímavě symbolické.

* * *

Meditativní prožití myšlenek uvedených v tomto článku by mělo vést ke změně našeho chování. Když si uvědomíme, jak velmi ve svém běžném životě riskujeme se svou duší, přeběhne z toho mráz po zádech. Nic se už nedá napravit, když se nějaká hvězdička naší duševní oblohy zřítí do sebe a vytvoří černou díru.[7] Neexistuje žádná zázračná záplata. Vaše loď se sice možná i tak doplaví k cíli, ale nadbytečná námaha, kterou budete muset vynaložit za každou jednu z děr, je strašná. A možná vůbec neutáhnete takové závaží. Většina mladých potom sáhne po speciálních syntetických palivech a těší se z úžasně rychlé jízdy rozmazávající okolí v jednolitou šmouhu přehlížeje, že příď lodě se už dávno nepozorovaně natočila směrem k Nicotě.

Přemýšlejte o tom, jestli jsou vaše vztahy s okolím natolik harmonické (v podstatě neustále dokončené), že kdyby kdokoliv zemřel, nezpůsobilo by to zřícení hvězdy do sebe, ale jen klidný, i když smutný, plynulý fyzický rozchod. Odhalte slabá místa ve svém životě, prozkoumejte vaše duše. Zjistíte, že jsou ve skutečnosti poraněné. I. Regardie měl pravdu, když doporučoval každému mágovi několik desítek hodin psychoanalýzy a psychoterapie.

* * *

Translation © Soror V.A. 2001

 


Poznámky:

P. aut.: Prezentované teze jsou platné pouze po dosažení stavu označovaného jako poznání a konverzace se Svatým andělem strážným, což principiálně mění mágovo rozpoložení.

[1] Ne nutně v esoterním významu.

[2] V Liber AL vel Legis čteme: „Každý muž a každá žena je hvězda.“ AL,I:3.

[3] Představa antihmoty složené z antiprotonů, antineutronů a pozitronů je stejně tak problematická a přitom je antihmota dokázaným vědeckým faktem.

[4] Všimněme si i toho, že takovéto stavy sebelítosti mají tendenci objevovat se právě tehdy, když je vědomí nějakým způsobem oslabeno, např. při mentální únavě nebo pod vlivem alkoholu. Snížení intenzity vědomí, záměrné nebo nezáměrné, je doslova invokací meonických entit.

[5] Z tohoto důvodu často narkomanii a alkoholismu propadnou lidé od narození disponováni silným vědomím, tedy silné osobnosti. Skutečná magie jako věda a umění harmonického rozvoje intenzity vědomí a následně systematického, ne živelného, konfrontování s Nicotou, je jednou z cest účinné prevence narkomanie a alkoholismu.

[6] Nietzsche velmi dobře věděl o Propasti. Svědčí o tom mnohé prvky jeho filozofie a například i výrok: „Když dlouho hledíš do Propasti, i Propast hledí do tebe.“

[7]Necronomicon: „...prolomená hvězda je branou GANZIR, branou smrti, branou stínů a skořápek...“

 

  Zpět do nadřazené sekce Články  

Vytisknout Vytisknout

Naposled přidané články

Copyright © ChaoSpace 2001-2017