Články  

 Vytisknout

Catalessi

Existovala paní Patersonová?

Aneb evoluce Spareovy zasvětitelky v knihách Kennetha Granta

na základě podnětu a bádání Davida Cantu zpracovala Catalessi

 

 

Rozdíl mezi Spareovým a Grantovým pojetím osobnosti paní Patersonové je zarážející. Zatímco Austin Osman Spare o své takzvané učitelce nehovoří vůbec, v žádné části jeho díla o ní nenacházíme jedinou zmínku, což by ovšem u přímočarého Sparea nebylo až zas tak nečekané, oproti tomu Kenneth Grant „Mrs. Patersonovou" v mnoha svých knihách popisuje velmi detailně, dokonce ji někdy přímo oslavuje, v souvislosti se svou lovecraftovskou kosmologií, vúdú a s dračími kulty, jichž se stala téměř neoddělitelnou součástí. Výzkumem této podivnůstky ze zabývá David Cantu, který své pochybnosti publikoval ve sborníku Joela Biorca „Kaos".

Existovala skutečně paní Patersonová? A pokud ano, jaký mohl být její reálný vliv na dílo a magii Austina Osmana Sparea? A co je Grantovou pozdější invencí?

Mimograntovská zmínka o paní Patersonové

Jediná zmínka o paní Patersonové, která nepochází z knih a publikací Kennetha Granta, je z díla Franka W. Letchforda, který se stal Spareovým přítelem roku 1937. V knize „From Inferno to Zos Vol.III - Michelangelo in Teacup" Letchford píše:

„Kenneth Grant popsal paní Patersonovou jako postarší koloniální jasnovidku, která zasvětila Austina (Osmana Sparea) do technik Tarotu, Quija desky a dalších způsobů okultní komunikace. Austin skutečně přede mnou tuto ženu jmenoval, avšak v neurčitých spojeních; musela zemřít ještě před Velkou Válkou. Řekl, že její portrét je zachycen v knize „Focus of Life", a na další kresbě ji lze spatřit, jak se z podoby mladého děvčete transformuje na příšernou čarodějnici."

Pravděpodobně tedy paní Patersonová existovala, ačkoliv dle Letchforda nehrála ve Spareově životě takovou roli, jakou ji přisoudil Kenneth Grant.

Kenneth Grant a evoluční vzestup paní Patersonové

1972

V „The MagicalRevival" uvádí Grant poprvé paní Patersonovou na scénu. Na straně 180 až 181 Grant popisuje, že Spare se náruživě zajímal o skryté aspekty čarodějnictví, neboť tento zájem podnítilo přátelství z ranného věku s postarší koloniální ženu, která o sobě prohlašovala, že je pokračovatelkou linie salemských čarodějnic, z té samé linie, která narozdíl od svých družek unikla smrti. Grant pokračuje, že Spare o ní hovořil jako o paní Patersonové a nazýval ji „druhou matkou". Dále následuje Grantův slavný výrok, který od té doby nesměl chybět v nejedné Spareově biografii. Dle tvrzení Granta se Spare vyjádřil, že ačkoliv paní Patersonová měla značně omezenou slovní zásobu, založenou především na kartářském argotu, dokázala s její pomocí definovat abstraktní ideje mnohem jasněji, než se to dařilo Spareovi s celým jeho bohatým slovníkem.

Na straně 181 následně Grant udává detailní popis Spareova setkání s jasnovidkou, která ačkoliv bez peněz, odmítla regulerní Spareovu platbu, pouze si vyžádala symbolickou jednu minci. Byla prý ve Spareově dosavadním životě jediným člověkem, který dokázal myšlenky materializovat do zjevné podoby - v tomto momentě Grantovo vyprávění odbíhá k technikám „sidhi", jimiž je ona schopnost „materializovat myšlenky do zjevné podoby" vysvětlována. Je jasné, že misantropně laděný Spare mohl stěží Grantovi prozradit více, než svému starému příteli Letchfordovi - který ostatně z nedostatku informací o osobě paní Patersonové zareagoval teprve až na základě Grantových slov.

1975

Paní Patersonová se znovu objevuje v „Cults of the Shadow", kde na straně 196 Grant rozvíjí svou teorii, dle níž byl Spare uveden paní Patersonovou do vitálního proudu (vital current) prastarého kreativního čarodějnictví. Doslova jí přisuzuje původ hlavních prvků Spareovy filozofie: „... zformování Spareova kultu Zos a Kia je přisuzováno jeho kontaktu s čarodějnicíPatersonovou..."

Stručný popis magické techniky následuje na straně 203, a dle Granta se jedná o využití lidského ztělesnění síly šakti, která mívá obyčejně ženskou formu. Ve Spareově případě se jednalo Ohnivého Hada, který na sebe vzal podobu paní Patersonové a tyto čarodějnické kulty jsou v následujících řádcích Grantem srovnávány s prastarými kulty z počátků egyptské civilizace. Rovněž zde poprvé propojuje Patersonovou s lovecraftovskou látkou, kterou spojuje s linií salemských čarodějnic. Dle dochovaných historických záznamů se však v případě Salemských procesů jednalo o „dobré křesťanky", které byly díky „antičarodějnické hysterii" shledány vinnými a ve jménu božím popraveny. Svou knihu Grant zakončuje tvrzením, že veškerá toto symbolika může být označena jako dračí úroveň magie, kterou je možno odhalit skrze Spareovy kontakty s „čarodějnicí" Patersonovou. Na tyto kulty pak je možné nahlížet jako na kulty stínu.

1980

Ve své snad nejvýrazněji „lovecraftovské" a nejfantasmagoričtější knize, „Beyond the Mauve Zone", Grant osobnost paní Patersonové výrazně rozvíjí do sféry až intimní, neboť zde poprvé dostává křestní jméno: Yelga. Samozřejmě je Grant ztotožní s Choronzonem, 333, Yog - Sut - Thoth a Yog- Shothot. Rovněž na straně 225 hovoří o jevu Bestie, jakožto o stvořitelském víru, který vzniká díky mechanismu atavistické obnovy. Jelikož je atavismus předním prvkem Spareova „čarodejnictví", není už takovým překvapením, že Grant pokračuje ztotožněním „Bestie" s metodami Austina Osmana Sparea a jeho Zos-Kia kultu, jehož vznik v souzvuku s předešlými Grantovými knihami přisuzuje vlivu Spareovy učitelky, Yelgy Patersonové. Ze Sparea se pozornost přesouvá především na ni. Yelga Patersonová byla zasvěcená svými salemskými předchůdkyněmi, které byly ve spirituálním raportu s odhmotnělými indiánskými čaroději Severní Ameriky, jenž v dávné minulosti vytvořili bránu k Nejvyššímu Jedinému Prastarému. „...číslo Yelg je 48, což znamená ´KVKB´, ´hvězda´, ´hvězda Šivan´, bestie z egyptského Khebu, ´Týfón´a Khabs, ´hvězda´, jenž uvádí v rovnováhu hvězdu Týfóna a celkově Týfónský proud." (str.225)

Z nevýznamné nebo nepříliš významné věštkyně se Yelze Patersonové dostává neklamných božských atributů, které budou ještě v pokračovat. Spare se pak z této interpretace nachází v postavení muže, zamilovaného do postarší ženy. Jestliže v některých svých pracích Spare používá málo lákavá vyobrazení nahých postav žen a v menší míře i mužů, je to možno vidět z důvodu freudovského rozlišení dvou proudů Thanathos/Erós a případného spojení těchto protikladů života ve Spareově konceptu magie. Nahé ženy, na nichž je patrná neklamná známka stárnutí, povislé prsy a laločnaté záhyby na břiše, polštářky rosolovitě třaslavé tkáně na bocích - bych interpretovala spíše z pohledu Spareovy odvahy pohlédnout k méně příjemným aspektům života - bez jejichž akceptace dualita idejí versus jejich ztělesnění nabude nepřekonatelné propasti. Ostatně, jen určité procento z nich je vysloveně čarodějnicky odpudivých, ostatní si zachovávají jistý půvab i v onom stavu - z pohledu dnešních modelek - nadváhy. Spare by mohl být v tomto ohledu srovnáván s Rubensem, i když Spare zašel mnohem dále v realistickém výběru pozic. Zdrojem mnoha duševních a sociálních poruch je v dnešní době „televizní či časopisová kultura", jejíž povrchní uhlazenost nekoresponduje se skutečným během života - a tato dualita směřuje k utváření neoriginální a kýčovité estetiky, případně šokujícím výstřelkům, jako jejímu protikladu.

1994

Konečně v „OuterGateways" se dozvídáme o objevivším se dokumentu (Syth-Ooloo...), který je následně vysvětlen ve „fiktivní" novele „Against the Light". V knize „OuterGateways" je paní Patersonová převážně už jen Yelgou, a jako taková Spareovi „přebrala" jeho duchovního průvodce, Černého Orla. „...tato entita byla kontrolována zpoza několika čarodějnických kovenů, dva z nich řídila YelgaPatersonová." (str. 17) Na té samé stránce: „po smrti Yelgy Patersonové zemřel Černý Orel,zachycený skrze Sparea." Patersonová měla dle Granta kontakty na kult zvaný „PrastaréVichry" a rovněž existovalo spojení mezi ní a některými umělci, jako byli například: Blackwood, Rohmer, Lovecraft, Roerich. Nejenom kontakt, Grant dále pokračuje, že Patersonová byla hlavou jednoho z kultů, který byl kočovné podstaty a sama evokovala Černého Orla. A nakonec nejlepší: jelikož byl Spare v Grantově pojetí mírně dyslektický - zajména psal špatně jména svých přátel - napsal rovněž i jméno Yelgy Patersonové špatně. Yelga mělo správně znít Yelder, Ye-Elder, Jediná Prastará - „matka čarodějnice", matka ZOSova a tím pádem se dostává na vrcholek pantheonu.

Kenneth Grant a Austin Osman Spare

Kenneth Grant v dnešní době působí jako literární správce díla Austina Osmana Sparea. Dle jeho tvrzení se v jeho vlastnictví nalézají Spareova díla, která nikdy nebyla vydána v průběhu malířova života. Tyto knihy, respektive zmínky a citáty z nich, používá Grant jako podpůrčí kostru svých vlastních prací, uveřejňujíc z nich pouhé drobínky („Images and Oracles of Austin Osman Spare", „Zos Speaks! Encounters with Austin Osman Spare"), namísto regulérního sborníku, byť nekompletních - válkou či mistrovou rukou zničených - prací. Jakkoliv si Grantovo dílo zaslouží respekt alespoň pro svou originalitu a nápaditost ve zpracování silných archetypálních motivů, jenž byly do té doby zachyceny především v beletrii či lidové slovesnosti, z hlediska věcné či pragmatické správnosti Grantovo pojetí v mnoha ohledech nesouhlasí. Reálie Spareova a Grantova vztahu jsou následující: poslední práce, kterou Spare uveřejnil (před publikacemi, které později vydal Kenneth Grant) byla v roce 1924 „Anathema ofZos". Od té doby A.O.S. nepublikoval nic dalšího. S Grantem se potkal v roce 1947 a od této doby je datován předpoklad, že začal pracovat na svém „Zosově grimoáru" (1948) a pokračoval údajně až do své smrti roku 1956. Nejsou žádné zprávy o intimním či opakovaném vztahu mezi Grantem a Sparem. Ćtenáři Grantových knih vědí, že jakákoliv idea slouží k potvrzování autorových předem stanovených závěrů a pokud k tomu ony ideje nespějí samovolně, jsou gemátrickým násilím či mystifikací přinuceny. Ačkoliv jsou perly Grantových sbírek divukrásných a pestrých barev, skončí vždy v tom samém dolíku Grantova sebeutvrzování.

Analýza a průzkum chaos-magického pragmatismu

V den, kdy jsem se obeznámila s teorií, že paní Patersonová možná neexistovala, případně ne tak, jak je předkládáno Kennethem Grantem (o jehož práci jsem už v dřívějších dobách měla své pochybnosti), setkala jsem se v průběhu dne se čtyřmi praktickými chaos-mágy z České Republiky (sebe nepočítajíc), seznámenými do různé míry s knihami Kennetha Granta a Austina Osmana Sparea. Ze zvědavosti jsem je postavila před zpochybnění existence Patersonové a jejich postupné reakce byly vesměs shodné, jež jeden z nich konkretizoval slovy: „Ačkoliv má tento předpoklad jistý efekt překvapení, prakticky vycházejíc ze Spareova díla to vůbec nepřekvapuje. Dokonce to zní mnohem logičtěji, než výklad Spareových kreseb pomocí vúdú."

Ví se, že mnohé kapitoly z „The Focus of Life" nelze přímo přiřadit k patřičným kresbám, neboť se řídily Spareovými poznámkami, které byly za války zničeny. Vysvětlovat některé Spareho motivy přímým původem z vúdú může být přitažené za vlasy, neboť ve Spareově díle lze nalézat spíše filozofické rysy v kombinaci s Freudovským symbolismem - jehož podstatou byl Spare fascinován. Jak jsme se s některými shodli, magie Kennetha Granta není natolik feminní magií, za niž se vydává. Její ženská stránka, například v excelentním případě kal, vaginálních výměšků, je spíše stínem muže, v jeho individuálním nevědomí či v reflexi kolektivního mužského nevědomí se nachází.

V žádném případě zde nechci být ultrafeministicky jednostranná a veškeré negativní rysy pouze přisuzovat mužské straně - i ženy přirozeně mají několik výrazných problémů i obsesí - naopak jedná se mi pouze o setření uměle utvářených rozdílů. Žena ke svým „lunárním" rysům přistupuje beze strachu, s vnitřním pocitem normality a ke svým vaginálním výměškům se ve valné většině případů chová pragmaticky, s přirozeným zvířecím instinktem - zlikviduje je a uklidí nejjednodušším možným kulturně akceptovaným způsobem, aniž by propadala pseudognostickým potřebám je ještě v kombinaci s něčím konzumovat. Pokud je magie Kennetha Granta jeho vlastním stínem, není se čemu divit, že postava ženy-zasvětitelky, Yelgy „Prastaré", musí pocházet ze stínu stejné mysli a je tudíž v této podobě zmytizovaná a zbožněná natolik, jak by žena skutečná a nefantazijní sotva být mohla - typicky ženská fascinace je pak viditelná v díle Stefi Grantové, která v rámci podpory svého muže v pravém slova smyslu netvoří, ale jeho práci spíše dokumentuje. Nebo jinak, transformuje jeden umělecký žánr na žánr odlišný.

 

   Články  

 Vytisknout